No co vám budu povídat

No co vám budu povídat

No co vám budu povídat,

asi před rokem mi volal do práce ňákej chlápek a do toho telefonu mi povídá dobrej den, pane, já sem ten Kaštan! A já sem chvíli přemejšlel kerýho Kaštana to znám a do toho von mně postrčil no víš, ten Kaštan z Dakaru! A vod tý chvíle si s Ivem tykáme. A von povídá, že vymyslel takovou malou motorku, kerou si přineseš z káry ve dvou taškách, máš jí asi za dvě minuty složenou, pak škubneš za špagát jako u sekačky a už si to metelíš plání. Nebo lesem. A taky s tim můžeš jet na velkou stavbu, třeba zrovna jak to Amíci řikaj na hájvej, neboli na dálnici. Když se zrovna staví a hlavní inžinýr si ve tři kiláky vzdálený maringotce zapomněl třeba lopatu. Nebo ten teodolit. A nebo taky třeba jenom cigára. No jenom… Jen kuřák ví, co je zapomenout si v maringotce cigára…

No co vám budu povídat,

sotva v Ratajích na Zámku ztichly libozvučné tóny fagotů a hobojů, doprovázených cembaly a klavíry vždy nóbl naladěnými na Letní fagotové akademii, rozeřvaly se v sobotu v Podzámčí neméně libé tóny motorů, odvádějícími tlukot svých ocelových srdcí stejně skvěle naladěnými výfuky s charakteristickým pipirimpimpim Trabantů a Wartburgů, rramrrararararam dvoutaktních motorek, impozantním buch…buch…buch strojů z dvacátých let, řevem hurrrrhurrrrhurrrrhurrrr otevřených výfuků monopostů, ale i decentním vrmvrmvrmvrm čtyřtaktních motorů od dvacátých let po dobu nedávno minulou. Jen zvuk Multikáry Cabrio nelze k ničemu přirovnat. Zněla trochu jako když se rozjíždí motorový člun rumrumrumrumrum s kapitánem, který miluje tento zvuk už kvůli tomu, že se dá lehce vyslovit a ještě lehčeji vypít.

No, co ti budu Katko povídat,

Po žádné zimě nám pomalu přichází jaro, na zahradě Klubu Čtrnáctka sice ještě nejsou plážová lehátka, ale už tam vystrkují nové lístky krokusy, které tam sázela ještě moje máma, která z Rataj odešla napořád již ve dvaadevadesátym.  Krokusy tam jsou přesto, že se je každý rok nechtěně snažíme zlikvidovat sekačkami všech možných typů, no rolníci moc nejsme a roční období rozpoznáváme podle toho, jestli se zrovna odklízí bílý svinstvo, nebo se seká zelený svinstvo.

No co Ti budu, Katko povídat,

No co Ti budu, Katko, povídat,

No co Ti budu Katko povídat,

No co Ti budu povídat, Katko, 

No co Ti budu, Katko, povídat,

No co vám budu povídat,

v tom městysi, kterej dnes nese jméno Rataje nad Sázavou, ale kterej se ještě před 120 lety jmenoval Rataje Hrazené se tada dějou věci! Každej měsíc jeden až dva koncerty, sem tam divadlo, teď třináctýho září třeba Lenka Dusilová, ale největší bomba teprve přijde v podobě opery Národního divadla, který hostuje v Ratajským Pivovárku dvacátýho září.  No fakt, do Rataj přijede opera Národního divadla až z Prahy a uvede tu v den ratajskýho posvícení představení Aleše Březiny Toufar! Ano, Toufar. Ten, kerýho komunistický fízlové utloukli začátkem padesátýho. A von jim umřel zrovna na výročí jejich puče pětadvacátýho února. To si dali dárek, co? Ani nevíme, jestli  estébák Láďa Máchů, kerej s kámošema Toufara umlátil byl ňák povýšenej. No asi jo, když to stihnul za měsíc od zatčení!

No co Ti budu,  Katko,  povídat,

zřejmě jsem Ti minule napsal něco moc zajímavého, protože mně přišlo poměrně dost reakcí od Tvých čtenářů. Maily, které byly škodolibé a třeba začínaly „no to jste jim to dal…“ jsem hned vymazal, mnohé jsem ani nedočet. Ty další – souhlasné, jsem dočet, a také vymazal. Pak mi přišly dva maily kritické, ty jsou pro mne nejpodstatnější a těch si vážím, přestože s mnohým v nich nesouhlasím, ale prostě takový je život.

Stránky